Porsche 911 Portal

  • Increase font size
  • Default font size
  • Decrease font size

Ještě pořád rostou

Ještě pořád rostou…

DSC03883_resizeJe potěšitelné, že poslední dobou u nás stále víc sběratelů a nadšenců vyhledává Poršáky v co nejlepším stavu. A jsou ochotni za ně zaplatit odpovídající částky. Říká se, že v případě klasických Porsche by se mělo koupit to nejlepší, co si člověk může dovolit. Prý to vyjde nakonec stejně nejvýhodněji. Něco ve stylu baťovského „Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci“. Samozřejmě pro spoustu lidí je salámová metoda ve stylu „koupím levně projekt a postupně do toho budu cpát peníze, jak je vydělám“ nejschůdnější cestou, ale jsou věci, které ani sebelepší restaurování nenahradí. Tovární lak prostě nikdo nenalakuje. Historie, když chybí, tak chybí. Originální lehká patina se jen těžko vykouzlí.

Prvních 911ek v opravdu původním nerestaurovaném stavu už moc není. Co se ale občas najde, jsou Carrera 3.2 a SC. Pěkné kousky, na kterých se nepodepsala ruka kutila (a vlastně ani restaurátora), protože to nebylo potřeba. Vozy Porsche z 80. let byly prostě tak dobře vyrobené, kvalitní a robustní, že bez problému přežily do dneška ve víceméně původním stavu. Samozřejmě pomohl jejich kultovní statut, fakt, že je vlastnili většinou rozumní a movití lidé, které je měli rádi a dopřáli jim potřebný servis a údržbu. Nikdy je nepotkal propad na dno. Vždy byly příliš cenné, než aby je někdo opustil a nechal v zapomnění. Do dneška se jich zachovala většina.

Žijeme v krásné době, kdy si můžeme koupit kultovní sporťák a doma to zdůvodníme racionálními argumenty o zaručené investici. Vzduchem chlazená bublina se pěkně nafukuje a nikdo nečeká její brzké splasknutí. Osobně si nemyslím, že propad nenastane, aspoň ne v té podobě, jako ho známe třeba z trhu realit minulých let. Jsem přesvědčen o tom, že tento úzce specializovaný sortiment, totiž klasické sporťáky (a 911 především) jsou záležitostí úzkého spektra „investorů“, kteří si svoje vydělali, nemusí se svých aktiv rychle zbavovat a přestože se občas stane, že některý z nich potřebuje likviditu, nikdy to nebude v masovém měřítku a trh jeho nabízený klasický automobil hravě vstřebá.

Zanechme ekonomických úvah a pojďme vstříc novému nákupnímu dobrodružství. Jak již bylo řečeno, najdou se lidé, kteří si chtějí koupit klasickou devetsetjedenáctku a když už, tak už, hned to, co já osobně považuji za jeden z vrcholů. Mám na mysli poslední tři roky produkce G-modelu, kdy byl vybaven převodovkou G50. Nic proti převodovce 915. Když je v dobrém stavu, je to skvělá skříň, přímo se závodním rodokmenem. Najde se ale málokdo, kdo by ji upřednostnil před pozdější hydraulicky ovládanou G50kou se synchronizací Borg Warner. G50 má sice vyšší hmotnost a je odstupňovaná do rychla, takže dynamika je menší, její přesný chod a spolehlivost hydraulického ovládání je prostě někde jinde a udělaly z ní pojem. To samozřejmě reflektuje i trh, poslední ročníky G-modelu, který se vyráběl přes 15 let, jsou nejžádanější. Dnes jsou sice i ty nejdražší modely roku 87-89 ve stínu Carrer ze 70. let (74-75 Carrera 2,7 s mechanickým vstřikováním a 210 PS a 76-77 Carrera 3.0 K-Jetronic s 200 PS), ale těch je v nabídce tak málo, že magické spojení „3,2L G50“ spolehlivě kraluje.

Začátkem roku se na mě obrátil Petr, abych mu sehnal kupé 3,2 G50 v dobrém stavu. Vyloučil americké reimporty, kterých je v nabídce hodně (nic proti nim, ale samozřejmě vždy je lepší „Evropa“), přeskočili jsme i vozy s interiéry v „divokých“ barvách (tj. cokoli kromě černé).

DSC03792_resizeSestavil jsem seznam adeptů na základě inzerce v Německu, Itálii, Francii a zemích Beneluxu. Pak jsme soupis proškrtali a zbylo nám sedm kousků. Mě osobně se nejvíc líbilo jedno červené Porsche s černým interiérem a turbo sedačkami. Stálo ve specializovaném nezávislém Porsche autosalonu v Holandsku, nedaleko německých hranic. Dále jsme v Holandsku narazili na jedno šedé taky někde poblíž a dvě v salonu nedaleko Amsterdamu. V Německu pak byly tři v blízkosti Hamburku.

Vymyslel jsem tedy následující trasu. Nejdřív nejvzdálenější salon u Amsterdamu, kde mají dvě relativně dražší auta (cena okolo 54 tis. EUR). Pak to červené, které bylo za necelých 48. Tomu jsem dával největší šance, hlavně kvůli faktům, která mi o něm zjistil můj holandský obchodní partner. Ten taky vyčmuchal, že to druhé šedé v Holandsku není tak úplně nebourané a že tedy nemá ani smysl se na něj chodit dívat. Oproti tomu ta tři auta u Hamburku se tvářila vcelku slibně. Všechna stála okolo 50 tisíc EUR a byla v plánu jako záloha, pokud by se ani to červené ani ta dvě amsterdamská nepovedla. Celý náš zátah by se měl ideálně stihnout do dvou dnů.

Vše jsem tedy obtelefonoval a všude domluvil schůzky a mohlo se vyrazit. Do toho za mnou ještě přišel kamarád Honza, že nutně potřebuje Pagodu (Mercedes řady W113 ze 60. let) a jedna se zrovna povalovala v Holandsku.

Tak jsme jednu únorovou středu v 5 ráno vyrazili já, Petr a Honza na lov. Vybaveni přívěsem, zapřaženým za naší nesmrtelnou Toyotou Land Cruiser 90, jsme polykali stovky dálničních kilometrů k Amsterdamu. Cesta ubíhala krásně, k hovoru jsme měli samozřejmě společné téma. Hodiny jsme prokrafali o autech. I když jsem se občas pokusil nahodit téma ženské nebo politika, řeč se vždycky stočila zpátky k tomu, co nás spojovalo. Probrali jsme českou, evropskou i celosvětovou produkci, od hluboké historie po žhavou současnost. Dokonce mě kluci nachytali, že jsou dnes na trhu auta, o jejichž jménech nebo existenci nemám ponětí. No jo, vždycky mě to táhlo spíš k veteránům, dnešní euroboxy nechám jiným.

Musel jsem Petra, jakožto nastávajícího majitele Porsche, upozornit na základní symptom, a to, že Porsche v garáži zůstává jen málokdy osamocené, dříve či později mu bude třeba přikoupit brášku ze stejné stáje. Tak to prostě je, a někdy se to vymkne kontrole úplně a rodinka s koníkem ve znaku se rozrůstá i dál. Petr to myslím pochopil a garáž si staví dostatečně dimenzovanou.

Protože jsme nikde nelelkovali, Holandsko se blížilo a mě napadlo, že to červené Porsche bychom si mohli v rychlosti prohlídnout hned a pak pokračovat na ty dvě další. Stihli bychom obě zastávky před zavíračkou v 18:00 a druhý den bychom se pak vrátili a obhlídku toho prvního dokončili detailně. Cestu jsme stejně měli okolo.

DSC03807_resizePo 15. hodině jsme tedy dorazili k nezávislému Porsche specialistovi jménem Motron (www.motron.nl) ve městě Renkum, ležícím několik desítek kilometrů od německé hranice. Je to moc pěkný autosalon, kde měli asi 20 kousků plus pěkný servis. Majitel nás vřele přijal a ochotně nás zavedl k červené krásce. Dal jsem se do rychlé obhlídky, abych měl aspoň základní přehled.

DSC03806_resizeDSC03795_resizeJednalo se o Carreru 3.2 z roku 88 v barvě Guards Red neboli Indischrot.
Původní země určení bylo Švédsko. To je poměrně zvláštní, auto pro tamní trh samozřejmě nebylo vybaveno klimatizací, zato mělo přídavnou vzduchovou pumpu na levé straně motoru, něco jako měla SCčka z 70. let. Pumpa vhání čerstvý vzduch do svodů hned za hlavami, aby naředila výfukové plyny a auto mělo čistší emise. Nic podobného jsem u Carrery 3.2 před tím neviděl. Motor vypadal velice čistě, nijak zvlášť nerosil. Auto mělo nově udělané zadní brzdy, přední kotouče byly zánovní. To, na co jsem se těšil nejvíc, tedy avizovaný původní lak, se bohužel nekonalo. Oba přední blatníky, kapota a dveře a jeden zadní blatník byly bohužel už lakované. Sice velice pěkně, bez pomerančového efektu a s perfektně chyceným odstínem, ale bohužel třeba boční skla vyndaná nebyla. Naštěstí pokud člověk zrovna nechodil kolem auta s lupou, ničeho si nevšiml. Měřák laku navíc potvrzoval, že vrstva laku je tenká a není pod ním žádný kyt. Stav interiéru byl přímo ukázkový. Nejvíce jsem hodnotil sportovní turbo sedačky, které mají perfektní vedení a navíc jsou velmi pohodlné. U tohoto kousku navíc nebyly v typicky černé kůži, ale v semišové látce s bílými svislými proužky. Strop, čalounění, palubní deska, všechno bylo v nadprůměrně pěkném stavu. Zamrzel sice chybějící originální kobereček u spolujezdce (byl jen druhovýrobní bez typického bublinkového podšití). Auto mělo 16-palcová litá kola v designu Fuchs od firmy Maxilite a zánovní pneu.

IMG_5749_resizeRychlou prohlídku jsme po pár minutách ukončili, abychom to v pohodě stíhali do další štace. Vesele jsme naskákali do auta a vyrazili. Jenže ještě než jsme si stačili vyměnit názory na to, co jsme právě viděli, nastal problém. Moje úžasná Toyota, nezničitelná, spolehlivá a léty prověřená, najednou nechtěla jet. Úplně ztratila výkon. Ujeli jsme asi kilometr a zhodnotili jsme, že tohle je průšvih. Otočili jsme se zpátky k servisu a doufali, že by nám mohli pomoci. Bohužel, byli specializovaní jen na Porsche a nenašli nic, co by mohlo způsobovat tu poruchu. Ale našli nám nejbližší autosalon Toyota, který byl vzdálen asi deset kilometrů. Tak jsme u nich odpojili přívěs a doskákali těch pár kilometrů. Štěstí v neštěstí bylo, že se nám u Toyoty hned věnovali, závadu našli, součástku vyměnili a za dvě hodiny jsme byli zase mobilní. Horší to bylo s účtem za opravu. V podobné situaci jdou ale snahy ušetřit stranou. Jakmile člověk ztrácí mobilitu, najednou zjistí, jak je malý, bezvýznamný a zranitelný. Pár hodin před tím jsme si po cestě vyprávěli, jak je to skvělé, že ráno je člověk v Praze a odpoledne na druhém konci Evropy, že kdybychom o tom vyprávěli někomu před několika desítkami let, tak by nám to snad ani nevěřil. A najednou kvůli poruše jedné malé součástky na palivové pumpě ztratí člověk půdu pod nohama, když si není jistý, co bude dál, kde vlastně složí hlavu a jak se dostane domů. Kdyby nám to auto neopravili, tak jsme někde mezi poli v průmyslové zóně, uprostřed zimy, opuštění, ztracení… Naštěstí máme dnes mobily, internet, fungují služby a člověk se domluví. Utěšovali jsme se tím, že nám ta pumpa mohla taky vypovědět službu v okamžiku, kdy je venku vánice, mínus dvacet, dvě hodiny ráno a s autem za milion a půl na přívěsu za námi…

Původní plán byl tedy narušen, dnes se do dalšího salonu nepodíváme, ale aspoň dojedeme do Amsterdamu a přespíme tam. Nakonec jsem byl rád, že v těch spletitých uličkách nemám za autem přívěs. To by se parkování hledalo o dost složitěji. Stres jsme museli spláchnout místním pivem a zajíst něčím menším a ten večer se nám spalo jako zabitým.

DSC03812_resizeDruhý den už od rána pršelo. DSC03813_resizePřesně na devátou jsme přijeli do veteránského autosalonu Witmer & Odijk (http://witmerodijk.nl) ve Warmondu, pár kilometrů jižně od Amsterdamu. I tenhle salon na mě udělal velmi pozitivní dojem. Kromě několika poršáků zde měli skvosty jako Maserati 3500, Alfa Romeo Montreal, Lamborghini Espada, Ferrari 308 a další. Nás ale zajímaly dvě Porsche 911 z roku 1987, jedno bílé a druhé modré. Obě auta byla shodně naceněna na 53.900 EUR. Nejdřív jsme zamířili k bílému. Bohužel jsem se u něj nezdržel ani dvě minuty. Ač bylo o dost dražší, než to červené, co jsme viděli včera, nebylo ani zdaleka tak pěkné. Lak původní nemělo, v interiéru byla spousta polámaných drobností, některé detaily byly neoriginální a navíc vzhledem k dlouhodobém nepoužívání z auta tekl docela dost olej.

DSC03814_resizeDSC03824_resizeZa jiných okolností a za jinou cenu by se určitě jednalo o zajímavý kousek, ale nyní nebyl důvod tu déle ztrácet čas. Přešli jsme k modrému kusu. Tady to byla jiná písnička. Kromě jednoho předního blatníku a kapoty bylo v původním laku, sice občas s nějakým šrámem a odřeninkou, ale tohle je přesně to, co mám rád. Patinka, žádná práce domácího kutila ani snaha o stále perfektní vzhled pravidelným přelakováváním. Interiér auta byl naprosto dokonalý. Tentokrát se jednalo o italskou exportní verzi, takže auto mělo klimatizaci. Na druhou stranu mu ale chybělo střešní okno. Sedačky byly perfektní, s látkou s nápisy Porsche našikmo. Bohužel to ale nebyly turbo sedačky. Koberce byly v perfektním stavu a všechny originální. Motor byl zespoda normálně špinavý, ale suchý. K autu byla servisní historie, v Holandsku už nějakou dobu jezdilo, z Itálie jej před více jak deseti lety přivezl právě tento autosalon. Zákazník je u nich zase vyměnil za novější Porsche, takže ideální stav co se historie týká.

DSC03816_resize DSC03839_resize DSC03836_resizeDSC03849_resize
DSC03847_resizeAuto mělo necelých 150 tisíc km. Dal jsem řeč s prodejcem a upřímně jsem mu nastínil situaci s červeným autem a s tím, že tohle modré je sice pěkné, ale o dost dražší. Říkal, že o ceně je ochoten jednat a že prostor by ještě pro nějakou slevu našel. Konkrétní čísla nespecifikoval, ale do nějakého jednání o ceně jsem se nepouštěl, dokud si situaci neprojednám s Petrem. Tomu se modré Porsche taky líbilo, ale realisticky zhodnotil, že oproti tomu červenému má sice méně najeto a je z větší části v původním laku, ale i kdyby se mi povedlo cenu usmlouvat o trochu níž, tak pořád bude dražší, červená jako barva je údajně atraktivnější a hlavní deviza toho červeného jsou turbo sedačky. S tím jsem souhlasil a s prodejcem jsem se dohodl, že mu prozatím děkuji a že zavolám, jak jsme se rozhodli potom, co si pořádně doprohlédneme to červené auto.

DSC03876_resizeDSC03877_resizeTo jsme po chvíli také učinili. Do včerejšího salonu jsme dorazili za hodinu. Navázal jsem na včerejší rychlou obhlídku. Prostudoval jsem si servisní historii, zkontroloval jsem stav často opomíjených doplňků (nářadí bylo, kompresor bohužel už někdo ztopil, hever a rezerva byly, kde mají být). Na autě se ještě našlo pár drobností, které ale nebyly tak zásadní, aby z koupě sešlo. Zkusil jsem trochu smlouvat, ale prodejce se tentokrát nedal. Byl si určitě vědom kvalit svého zboží a i já jsem musel uznat, že za tu cenu se na dnešní poměry jednalo o nadprůměrně pěkné auto. Před finálním rozhodnutím jsme chudáka poršáka vytáhli do deště a učinili zkušební jízdu, kde se jen potvrdilo vše, co jsem už věděl ze statické prohlídky. Auto skvěle sedělo, brzdilo, perfektně táhlo, řazení převodovky G50 bylo přesné, možná trochu tuhé. Navíc díky širší výfukové koncovce měl motor skvělý zvuk. Zjistili jsme sice ještě nějaké drobné problémky, ale na svůj věk dělá tohle Porsche své značce dobré jméno.

Zbývalo jen podepsat papíry, zaplatit a odjet.

V době psaní tohoto článku už je modré auto prodané a já se vůbec nedivím.

DSC03907_resizePůvodní plán počítal s tím, že cestou zkoukneme a případně rovnou přivezeme ještě Honzovu Pagodu. Pagoda už dle popisu v inzerátu nebyla ve stavu, že by kousla tisíc kilometrů do Prahy po ose. Každopádně v tuhle chvíli jsme poršáka přikurtovali na plaťák a jeli se na ni kouknout. Na tomhle výletu jsme měli štěstí na samé sympatické prodejce. A vůbec skoro všichni Holanďani, které jsme potkali, byli moc příjemní a milí. Pagodu prodával obchodník s náhradními díly na klasické mercedesy. Měl skladem několik podobných aut, ať už jako projekty na práci, tak zrestaurované kousky. Honzova vysněná pagoda víceméně splnila očekávání. Jak to u podobných aut bývá, na fotkách samozřejmě vypadala líp než ne skutečnosti, ale s tím se počítalo. Auto bylo kompletní a funkční, takže jsme si s prodejcem plácli a začali vymýšlet, jak obě auta dostat domů. DSC03895_resizePorsche už bylo naložené a z přívěsu se mu nechtělo. Aby šlo po svých ho ani nenapadlo. A Pagoda po ose nemohla. Jednak neměla platné evropské papíry a navíc ji tekly zadní brzdy. Museli jsme ji tam tedy nechat a já jsem začal plánovat, kdo ji stáhne do Prahy. To ale pořeším až doma.

Nakonec dobře tak, neb cestou pořád pršelo a u hranic s ČR dokonce začalo sněžit a všechny stromy kolem dálnice byly bílé. To by se s porschetem na těch letních gumách asi moc dobře nejelo. Navíc silnice začali solit, což by se mu taky nelíbilo. Domů jsme dorazili nad ránem, úplně hotoví, ale v autě jsem vezl dva šťastné kluky, kteří si splnili svůj sen. A jsem rád, že jsem mohl být u toho. Tohle jsou ty okamžiky, hlavně kvůli kterým tohle dělám.

DSC04672_resizeDalší den jsem zajistit odvoz pagody na kamionu a ta přijela pár dní na to, skoro až Honzovi do garáže.

(c) 2016 Miloslav Maun 








A pro zajímavost, ještě než jsem dopsal tenhle svůj článek, Honza se taky chopil klávesnice a napsal svoje dojmy s zážitky. Jedná se o jiný pohled na tutéž akci, napsané je to moc pěkně a čtivě, takže pokud máte zájem, tady to je:

Dvakrát stuttgartská pochoutka na holandský způsob!

Tak právě tohle menu jsme chtěli okusit při naší návštěvě země tulipánů a jako hlavního degustátora a odborníka na podobné delikatesy jsme využili kamarádu Mílu, alias Mufa. Náš cíl byl jasný, vybrat a koupit jedno krásné Porsche a k tomu jednu doslova ošuntělou „Pagodu“, tedy Mercedes-Benz SL z poloviny šedesátých let. Petr, pohodový chlapík z Plzně, v roli zákazníka lačnícího po klasické 911, já rovněž tak, jen se zájmem o zmíněný mercedes. A naše dobrodružství mohlo začít.

Je první půlka února, středa, krátce po čtvrté hodině ráno. Vyrážím z domova se slušným obnosem v kapse. Říkám si, že kdyby mě chtěl někdo okrást, nejspíš by jej při objevení hotovosti v mých kapsách kleplo. Míla mě nabírá v centru se svým věrným Land Cruiserem, za sebou plaťák, vyrážíme pro Petra a následně již směr Holandsko. Jen cesta tam má dost přes osm set kilometrů. A pro co že to konkrétně jedeme? Velkou výhodou byla naprosto přesná Petrova představa, co že vlastně chce – to nejlepší! Vytipovaná je proto trojice devětsetjedenáctek s motorem 3,2 litru a s vynikající převodovkou G50. Pokud někdo lační po klasickém Porsche, je právě toto jakýsi vrchol tužeb nejednoho obdivovatele stuttgartských vozů.

V plánu je nejprve návštěva specialisty na vozy Porsche, společnosti Motron, sídlící nedaleko Amsterodamu, kde na nás čeká červené kupé z roku 88, ve velmi původním a udržovaném stavu. Jsme na místě. Již po prvních minutách máme pocit, že se sem ještě vrátíme, neboť auto vypadá fakt skvěle. Málokdy se ale stává, aby hned první vytipované auto bylo tak pěkné, takže chceme vidět i další dvě z naší trojice. Líbí se mi velmi příjemný přístup prodejce, Míla ale věnuje sto procent své pozornosti autu a prochází každý, sebemenší detail, včetně jeho bohaté historie. Stejně tak se věnuje pečlivému proměřování tloušťky laku a prodejci kritizuje pár detailů, jako například neoriginál koberec. Jako celek však auto i na mě (jehož model 911 stále tak nějak míjí) působí hodně dobře. Líbí se mi nedávno dělané brzdy, slícování dílů i provedení laku. Petr oceňuje netknutý interiér, originální šíbr a hlavně skvělé „Turbo“ sedačky, do nichž se řidič doslova oblékne. To jsou ale příjemné, leč nepodstatné detaily. Na ty opravdu důležité je tu Míla…

Sem se s nemalou pravděpodobností ještě vrátíme, nyní je ale čas vyrazit k dalšímu prodejci, jenž je odsud vzdálen ani ne sto kilometrů. Ten již není jednosměrně zaměřen pouze na Porsche, byť 911tka je u něj opět velmi početnou skupinou. Mezi nimi však stojí třeba Ferrari 308, dále dvě Lancie Fulvia, „osmičkové“ BMW, Porsche 356, ale i lahůdky v podobě De Tomaso Pantera či Alfa Romeo Montreal. Naše kroky se ale rovnou ubírají k bílému kupé ze Stuttgartu, opět teoreticky splňujícímu zadání na motor 3,2 a převodovku G50. Po pár sekundách však Míla i já hodnotíme situaci tak, že toto není auto, které hledáme. Jakožto dlouholetý veteránista a vyhlášený puntíčkář okamžitě vidím nedávno dělaný celolak, který není úplně dokonalý, Míla vad objevuje hned tolik, že by se jejich soupisem nevešel snad ani na á-čtyřku. Fotky skutečně mnohdy bývají velmi zavádějící a dokonale působící exemplář nemusí být v reálu vůbec takový. Ale abych nebyl nespravedlivý, tato 911 nebyla vůbec špatná, jen nesplňovala naše přísná kritéria. Petr byl ochoten investovat kolem 50 tisíc euro, takže Mílovy požadavky na skutečně co nejautentičtější, celkově perfektní auto byly skutečně v tomto případě zcela oprávněné.

Stačilo se však přesunout o pár metrů dál, a tam stálo tmavě modré kupé, naopak splňující téměř vše, co jsme si předsevzali. Naprostá většina karoserie v původním laku, netknutá originální kola Fuchs, bezvadný interiér. A zespodu na motoru a převodovce ani stopy po jediné kapičce oleje – stejně jako u prvního, červeného kupé. První dojem zde nebyl jakkoli zavádějící, i Mílovo následné prozkoumání veškerých detailů, historie a všeho dalšího potvrdilo, že tahle 911ka je rozhodně velmi dobrou volbou. Takže výsledkem jsou zatím dvě opravdu pěkná auta, u nichž stojí za to testovací jízda, která potvrdí či naopak vyvrátí naše nadšení. Petrovo srdce však evidentně bije pro červené kupé, takže na důkladnou testovací jízdu vyrážíme zpět a teprve pokud nebudeme spokojeni, vrátíme se sem a tentýž důkladný praktický test absolvujeme taktéž s modrou 911.

Jsme zpět v Motronu, Petr si okamžitě usedá do fantastických anatomických sedaček a zdá se, že je u něho rozhodnuto. Ne, ještě není, Míla potřebuje vyzkoušet funkci úplně všeho – od tlumičů a čepů podvozku až po zdánlivé detaily, mezi něž patří elektrické ovládání oken a podobně. A především musí dát řádně za uši motoru a podvozku, u nějž by okamžitě objevil jakýkoli problém. Auto vyvážíme ze showroomu, v němž jsou mimochodem vystavená rovněž dnes již sběratelsky zajímavá horská kola Porsche z přelomu milénia, a testovací jízda může začít. Já zatím mrznu a doufám, že se kluci s prodejcem brzy vrátí. Přitom je mi jasné, že Mílův test Porsche za skoro jeden a půl milionu korun rozhodně nebude trvat nějakých ušmudlaných pět minut. Po asi pětadvaceti minutách se navrací, Petr již za volantem, a Míla se tváří spokojeně. Ano, máme Porsche! Teď už jen zkusit aspoň lehce usmlouvat cenu. Argumenty zmiňující pár (vlastně skoro nedůležitých) nedokonalostí hrají samozřejmě svou roli, současně si je prodejce evidentně velmi dobře vědom toho, že jím nabízené auto je celkově vynikající. Přesto se nějaká ta slevička povedla. Úspěchem je však auto jako takové a fakt, že prodejce nechtěl příliš smlouvat, vlastně pouze dokládá velmi dobrý stav této 911ky.

První auto koupeno, gratuluji Petrovi, nakládáme červenou potvoru na plaťák a hurá na mnou vyhlédnutý mercedes. Trochu se začínám třást. Poslali jsme totiž prodejci dva tisíce euro zálohu, aby nám auto podržel. A pravděpodobnost, že bude ve skutečnosti o dost horší než na fotkách, není zrovna malá. Navíc jsem lehce nervózní i ze svého jazykového vybavení, neboť jsem během jediného půldne zjistil, že každý holandský automechanik umí anglicky lépe než já. Nebýt Míly a jeho zkušeností, asi bych nic takového nepodnikl. Už po telefonu dokázal usmlouvat tisíc euro slevu.…

Přijíždíme na místo. Tenhle hangár je na hony vzdálen čistotě a celkové úrovni předchozích prodejců, nicméně rodinný podnik působí od prvního okamžiku docela sympaticky. A fakt, že jaký prodávající, takové i auto, nejspíš platil i zde. Pagoda se zdá být velmi původní, byť zdaleka není dokonalá a je na ní práce tak na alespoň na rok. Když jsem ji v inzerci objevil, byl jsem nadšený, nicméně Mílovo varování, že auto bude o dost horší, než jak vypadá na fotkách, jsem možná nebral až tak úplně vážně. Realita však mnohem více odpovídala Mílově představě o stavu auta, než té mé. I tak to ale snad není až tak špatná koupě, zvlášť s přihlédnutím k celkově funkčnímu stavu, kompletnosti auta, manuální převodovce či netknutému originálnímu hardtopu. Celkové zklamání je na mě ale nejspíš hodně vidět. Takže co teď? Auto je horší, než jsem čekal - pokusit se vyloudit zpět alespoň polovinu zálohy a odjet? Pagodu znám celkem dobře, už jsem jednu měl, nyní jsem ale zklamaný z auta jako celku. Míla už nyní kompletně renovuje pátou a jeho postřeh je v tento okamžik k nezaplacení. „Tohle jsi viděl? A tohle? A taky tohle?“ Všímá si i těch nejmenších detailů, tohle auto zná do šroubku. Motor ale běží pěkně, koroze menší, interiér původní a velmi zachovalý, nic zásadního nechybí. Na postupnou renovaci snad skvělý základ. Jdu do toho! Podaří se Mílovi ještě něco usmlouvat? Jeho snažení není zbytečné a já jsem ve finále s cenou spokojen, byť mám asi v následujících letech o práci postaráno.

Vyrážíme zpět, směr Čechy. Petr nadšený z červené krásky, jedoucí na vleku za námi, já s trochu rozporuplnými pocity, ale neskutečně vděčný za Mílu, jeho šikovnost a zkušenosti. Pagoda dorazí až za pár dní smluvenou dopravou, takže trochu závidím kolegovi, že si auto již veze s sebou. Ale když o týden později přijíždí do Prahy Mílou zajištěný obrovský přepravník a jedním z osmi aut na něm je má bílá Pagoda, mám velkou radost. Která v následujících dnech ještě sílí. Dvě stuttgartské legendy jsou tedy již ve svých nových domovech a já postupně zjišťuji, že tahle koupě se povedla. Těším se, jak bude mercedes nabývat na své původní kráse.

Nezbývá než dodat, Mílo, díky! :-)

 

Honza Kadečka

 

 
Facebook Application ID is empty